První den 

Po čtyřech a půl hodinách přistáváme na malé ploše, vystupuji a držím se davu... Po chvíli čekání na zavazadlo u pásu, kdy to moje nikde, zjišťuji, že můj batoh vyhodnotili jako nadměrné zavazadlo a stojí opuštěně za velkým sloupem a trpělivě čeká na mne. 
U zastávky busu potkávám mladý slovenský pár a o chvíli později už jedu spolu s nimi do Funchalu. Když se naše cesty rozdělují, přispívám na cestu a vyměňujeme si kontakty. Pokračuji klikatými uličkami a za čtvrt hodiny jsem podle mapy na místě. Hledám ubytování, asi třikrát obcházím blok, kde by podle mapy mělo být. Nakonec se ptám v blízké restauraci, vcházím do otevřených dveří a stoupám do schodů, mám pocit, že jsem vyšla snad sedm pater, abych zjistila, že můj pokoj obsadili... Paní mi však zajistila ubytování kousek vedle... 
Malinko mne bolí hlava, ale jdu se projít. Procházím starými uličkami, kde se chystá vánoční výzdoba. Vypadá to velkolepě, zároveň humorně, když sluníčko docela peče. procházím zdejší parky, plné květin, palem, ještěrek... Těch tady je, mám strach, abych jim nešlápla na ocásky. Přecházím na promenádu k pobřeží a vychutnávám si západ slunce... Je tady hezky...

2. den

Pokoj působí jako kobka, ale spalo se mi velmi dobře, to musím uznat. Ráno mi přichází zpráva, zda se přidám na objížďku ostrova... Prodlužuji si pobyt v hotelu a setkáváme se v půjčovně. 

Vyrážíme na krásný okruh, silnice jsou parádní, lemují pobřeží a pravidelně se ztrácejí v mnoha tunelech. Když zajíždíme více do vnitrozemí, to teprve ochutnáváme zdejší klikaté cesty s břichabolným převýšením. Cesty klikaté prudce stoupající vzhůru, aby se zase mohly sklouznout dolů až k pobřeží. Můj respekt ke zdejším kopcům stoupá a říkám si, co tady budu dva týdny dělat, zda to zvládnu... Zároveň se uklidňuji, že mám čas, půjdu pomalu, vychutnám si místa...

Pravidelně děláme krátké zastávky na zajímavých místech, Christo Rei, Santa Cruz, Santana, Feial, Sao Vincente, Seixal, Ponta de Sol a jiné... na západ slunce stíháme být na nejvyšším útesu Cabo Girao... 

Jsem vděčná za tyhle dvě osůbky a za tento den, navštívili jsme i pár míst, o kterých jsem si říkala, že by bylo fajn vidět...

3. den

Brzy z rána se procházím uličkami Funchalu, hlavně tou, kde je spousta malovaných dveří... V areálu pevnosti vyzvedávám Anežku a jdeme k busům. Rozhodujeme se jet tam, kam pojede první. Karta padá na Ponta do Sol, kde navštívíme kamenný most, chvíli pozorujeme vlny převalující se přes kameny a později na doporučení recepční v jednom hotelu, se vydáváme na Levádu Nova. Nakonec však jdeme kolem Levády do Moinho, s občas prudkým svahem po levé straně, nohy vnímají strach a třes. Při zpáteční cestě si už zvykají, je to lepší... 

Cestou zpátky k busu navštívíme místní hospůdku a dáváme si hovězí maso na víně s hranolkami (Picada), čerstvou pomerančovou šťávu a kafe.

Zpátky se vracíme stopem, do setmění jsme zpátky ve městě. Ještě nahlédneme do katedrály a naše cesty se dělí. 

Jsem za tento pár opravdu vděčná. Jsou příjemní a hodně jsem se od nich naučila, obkoukala. A také mám pocit, že společné výlety mi pomohly se tady na ostrově pomalu aklimatizovat a pozvolna připravit na samostatnou pouť. 

 Dobře dělám, na vrcholu sice neprší, ale dost fouká. Ale ten výhled... Vracím se k odpočívce a přemýšlím co dál. Do západu slunce mám tři hodiny, vyrážím tedy dál. Cestička místy náročná, ale nádherná. Potkávám za plotem oslíky, procházím lesem, přeskakuji zpívající potůčky, zdolávám velké balvany, vysoké kamenné schody a nepřestávám žasnout nad tou nádherou. Stoupám výš a výš, začíná více a čerstvě foukat, kopečky se zahalují do mlhy. Zahlédnu prvního králíka. Míjím observatoř, kousek dál stojí dvě ruiny. Vypadá to, že jsem v cíli. Do setmění zbývá dvacet minut, nemá cenu pokračovat dál. Chystám spaní v té menší ruině, s volným vchodem a okny zacpanými kameny. Ještě než zalezu do spacáku, jdu obě stavby obejít a slunce dosud schované v mlze, zabalí celý kopeček do zlata. Na okamžik vykoukne zpod mlhy další vrchol, třetí nejvyšší, ale jak rychle vykoukne, tak rychle zmizí...

4. den

Busem vyjíždím k Botanické zahradě, zde se setkávám naposledy s Anežkou a Michalem, chvíli se zde procházíme společně, kolem poledne přichází loučení a naše cesty se rozcházejí. 

Odsud jedu kabinkovou lanovkou nad hlubokým údolím, kolem krásné výhledy a za mnou oceán a slunce. Po deseti minutách jsem nahoře, na Monte, odkud se turisté můžou svézt zpátky dolů v proutěných saních, které řídí dva muži a brzdí speciálně upravenou obuví. Chvíli vše pozoruji a pokračuji dál. 

Sotva vejdu více do přírody, srdíčko zaplesá. Lesy, stromy, všude zelená... a vyšlapané cestičky. Vydávám se po první turistické značce, červenožlutý pruh na prkně zabitém do země. Míjím odpočívadlo... betonový přístřešek, kolem pár dřevěných posezení, vše oploceno jednoduchým dřevěným plotem. V dáli se tyčí vysílač a vrcholový bod Pico Alto. Batoh nechávám tady a jdu tam. Přes protější kopce se valí mlha nebo déšť, beru na sebe i bundu pro jistotu.

5. den

Celou noc vítr fučel děsivě, vlezlá vlhkost všude kolem a zima... zima... Jen já, batoh, myš a stonožka... Později v noci bylo nebe plné hvězd a měsíc, jakoby se na mne usmíval. Nevyspaná, vymrzlá ráno balím, je mlha a ač se mi vůbec nechce, ale opravdu nechce, děkuji za azyl a vydávám se na cestu dál. Cestička mne vede mezi klečemi, později začne stoupat, mlha pomalu odchází a když se otočím, nabídne se mi krásný výhled. Jsem těsně pod vrcholem Pico Arieiro, je tady plno. Zamířím do bistra, dávám si čaj, dezert... a posléze i drink Poncho. Po dnešní noci se necítím zrovna fit a nejsem jistá, zda se vydám dál. Pojím, popiji, cítím se o dost lépe, kochám se výhledy a sleduji proudy lidí odhodlaně jdoucí vstříc nejvyššímu vrcholu Pico Ruivo.

O chvíli později je pozoruji z venku a tak nějak automaticky se nohy rozejdou taky. Stále mám malinko obavy, ale vím, že půjdu pomalu, svým tempem. A když mne občas ještě přepadne nějaký strach z výšky nebo z úzkého chodníčku, říkám si "co kdyby tohle byla jediná možná cesta". Blíže trasu popisovat nebudu, každý to vnímáme jinak a tuhle trasu je potřeba jednoduše zažít. Trasa je to nádherná, rozmanitá, pokora je však na místě a pevná obuv také. 

Potkávám odpočívku, kde se voda z levády propadá někam dolů, dolů do velké nádrže, jak zjiš´tuji později... 

 Scházím níž a docházím k dalšímu místu odpočinku... Lamaceiros... posezení udělaná z pařezů, přírodní židličky a všemu dominuje obrovský starý strom. Je tady krásně... Odkládám batoh a jdu se projít dolů k nádrži a později nahoru směrem k vyhlídce nad posezením. Potkávám hříbky, mám ráda syrové hříbky, jsem tedy po večeři...

Sedím pod stromem a zapisuji do deníku, je tady krásně a to ticho... jen barevní ptáčci kolem mne poskakují... Rozhoduji se zde pro dnešek zůstat. Je listopad a tma přichází pár minut po šesté hodině, to znamená být už nejpozději v sedm "v posteli", pokud nechci stavět stan po tmě. To potom ležíte, převalujete se, protože na zádech dlouho nevydržíte, na boku zase bolí kyčle, na břichu to chvíli jde... K tomu všemu uvažuji, jak mám malý stan, kdyby byl alespoň o deset cm vyšší... A taky mne napadá, co potom má říkat nějaký kus chlapa, když si v takovém stanu ustele...

Venku je slyšet v dáli větřík a občas se ozve nějaká rána, tupá rána. trochu mi to připomíná Jižní Moravu a střílení na špačky... Uvažuji, k čemu tady ten zvuk, možná se používá k lovu ryb, říkám si... 

6. den

Ráno to vypadá na velkou zimu, protože, když se chci malinko pomazat olejíčkem je ztuhlý. Večer se tábořiště naplnilo, odcházím však poslední, nechce se mi z pelechu. Ze stanu se doslova hrabu, je opravdu malý, ale spalo se mi v něm dobře.

Scházím kousek níže kolem pstruží farmy do kavárny, dávám si snídani, dobíjím mobil a po dohodě si zde na chvíli odkládám batoh. Jdu se projít kolem levádky starým lesem na vyhlídku Miradouro dos Balcões. Kdo měl sebou zrní, tomu zde ptáčci zobou doslova z ruky. Já neměla, tak jen koukám a výhled na nejvyšší hory Madeiry je pěkný.

S díky vyzvedávám batoh, dobírám vodu a pokračuji kolem Levady do Furado. Líbí se mi... Starý les, vodopády, tunely a daleké výhledy. Místy kapánek adrenalínová... Jindy polovina hodně širokého chodníčku najednou mizí, je potřeba koukat pod nohy. Tunely ve skále, kterou objímám, neboť mne batoh jinak nepustí. Podaří se mi dokonce urazit kousek petky...

7. den

8. den

Budím se se sluncem, nespěchám, stejně stále nevím, kam přesně se dnes přesunu. I když láká mne ten Fanal... Věnuji si trochu péče, mažu stále trochu bolavá stehna a kolem deváté odcházím, dokupuji jídlo a uvažuji co dál. Láká mne na jihu jedno místo, krásné místo podle fotek... Rozhoduji se tedy popojet tam a odpoledne se přesunout k Fanalu... Ptám se taxikáře a odpověď zní, že tam, kam chci, se dostanu jenom lodí... Nakonec přece jen jedu, když vystupuji, bere si ode mne méně než ukazuje tachometr. Přicházím k místu, k lavičce na vyhlídce, odkud pokračují schody strmě dolů. Krosnu nechávám zde a rozhoduji se pokračovat jen s malým batůžkem. Sestup je to tedy pořádný, ale stojí za to. Krásné místo, Calhau da Lapa, takový malý skanzen, rybářské domky vytesané do skály... Potkávám zde jeden místní pár, a dva muže, s kterými jsme se setkali i cestou dolů, s jedním jsme šli kousek společně a druhý kolem jen proběhl. Zpátky nahoru odcházíme postupně a všichni tři se setkáváme na lavičce u krosny... vydýcháváme...

Odpoledne se přesouvám do Fanalu, cestou se mění počasí, od slunného pobřeží přes hustou mlhu v místech spálené země až k azurovému nebi na samém vršku... krásné stromy a zvláštní teplo, tady ve Fanalu, ve starém vavřínovém lese. Přicházím k přístřešku, kde plánuji dnes přespat, vítá mne cvrlikání barevného malého ptáčka. Odkládám velký batoh a jdu si to tady projít... Obcházím stromy, hladím je, tečou mi slzy, chce se mi až vzlykat... Bizarní stromy, pokroucené kmeny, větve... porostlé mechem a kapradinami... Pod nohama šťavnatě zelený trávník, připomínající spíše heboučký mech. Mlha chvíli zahaluje celý les a po chvíli ustupuje modrému nebi a pomalu zapadajícímu slunci. Takhle se přelévá v pravidelných intervalech přes tenhle mystický kousek země. Všude je rozesetý pasoucí se skot. Turisté šplhající po těch krásných starých stromech pro fotku, z toho je mi smutno... Se zapadajícím sluncem jich ubývá, stejně jako se zapadajícím sluncem ubývá skotu, který přechází postupně na druhou stranu kopce. Zůstávám sama... stelu si v přístřešku a ze spacáku pozoruji hvězdy a to ticho... je velmi teplá noc a neskutečné ticho... čekala jsem, že uslyším okusování trávy či porostu kravičkami, ale nic, kdoví kam až putovaly se svými rodinami... 

9. den

Ráno si vychutnávám klid a to, že jsem tady sama. Zapisuji do deníku, u toho snídám a drolím trochu piškotů barevnému ptáčkovi, poskakujícímu kolem sešitu. Kolem jde turista, jen na sebe mávneme. Později jej potkávám ještě jednou, podruhé, potřetí... Vnímám, že dnešek bych ráda strávila v něčí společnosti, mladý muž se však omlouvá, jde vkuse a pár nocí nespal, teď hledá křoví, kde na chvíli ulehne... Dáváme alespoň společnou fotku a později vyměníme pár zpráv. Dnes mám opravdu krizi, popocházím po různých cestičkách, vyhlídkách až někam k silnici a usedám na batoh. Baterie mobilu má poslední tři procenta, co teď. Po chvíli přijede auto, vystoupí myslivec a párkrát obejde kolem nízkých křovin kousek ode mne. Když se vrací k autu, požádám jej o odvoz k nejbližší restauraci. Celou cestu si povídáme, on portugalsky, já česky, ale jde nám to... Za jednou zatáčkou se ocitáme trochu v jiném světě a právě zde mne vysazuje. Jungle Rain v Calhetě, místo, které vřele doporučuji dětem... Vnitřek imitující džungli a v pravidelných intervalech se v ní opravdu změní, to, když začne vydávat hlasité zvuky interaktivní zvěřinec. Když mám skoro nabito i snědeno, usedá vedle ke stolu česká rodinka. V její společnosti navštívím nejzápadnější kout ostrova Ponta do Pargo a přesunu se do Funchalu.

10. den

Sedím u dřevěného stolu a koukám se z poloostrova Sao Lourenco. Ráno mne vysadil bus na parkovišti a poté jsem pokračovala po svých. Útesy vypadají úplně jinak než zdáli a člověk jde s proudem turistů a druhému protiproudu se vyhýbá. Poloostrov skýtá nejedno zajímavé zákoutí a daleké výhledy na pevninu. Mám štěstí, stihla jsem si dát kafe a slaný koláč než zavřeli bistro, přesně v pět. Co jsem nestihla, bylo koupit si nějakou vodu, dnešní výpravu jsem po této stránce podcenila. Spolu se zavřením obchází turisty muž a nabízí svezení na člunu zpátky na pevninu. Když odejde i poslední turista, nechávám zde krosnu a jdu se projít po blízkém okolí na lehko. Láká mne to na kopec, krátký, ale velmi strmý kopec, ve spodní části to však vzdávám. Představa zpátečního prudkého sestupu po drolící se vysušené hornině mne nabádá k opatrnosti. 

Spolu se zapadajícím sluncem se tedy přesouvám na tábořiště a stavím si stan kousek od prvních turistů. Během noci jich dochází ještě několik. Když ráno vstávám, někteří z nich jsou již zase fuč. 

11. den

Ráno se probouzím s vycházejícím sluncem. Byla velmi teplá noc, nejteplejší za celou dobu, co tady jsem... Cesta zpátky je bez vody docela náročná. Hned na parkovišti si kupuji pití a nastupuji do právě se chystajícího autobusu k odjezdu. A přesouvám se do Machica, kde mám již dávno rezervaci na poslední dvě noci před odletem. To abych se trochu zklidnila a tak nějak si i dopřála. Legrace je, že aniž bych to věděla, tentokrát opravdu spím v tom vysokém, krásném hotelu, do kterého jsem se před pár dny cpala... Jedu výtahem snad až do nebes, výhled na záliv a městečko, co více si přát... Večer se vydávám do města, kde si dávám zdejší rybí specialitu Espadu... A pochutnávám si... 

12. den

Druhou polovinu času se rozhoduji tedy strávit v restauraci, která je obklopena zahradou plnou růží a jiných květů. Zde ochutnávám poprvé zdejší chleba s česnekem a vínko. Spokojená se přesouvám zpět k busu, abych stihla plánovaný odpolední program...

Odpoledne to neodhadnu a na smluvené místo přicházím pozdě a poslední. Včera jsem se přihlásila na plavbu za delfíny a velrybami... Pán se omlouvá, že bude mluvit anglicky, dává nám základní školení a oblékáme se do záchranné vesty. Po chvíli již sedíme na člunu a vyrážíme na širý oceán. Přiznám se, že ta masa vody, no prostě respekt. Zpočátku to vypadá, že nic neuvidíme, ale nakonec se nám ukázala rodinka velryb pilotů. Moc se neukazovali, více jsou vidět na videích než na fotkách... Ale zážitek to byl... a zážitkem byla i jízda zpátky na pevninu. Jedna paní se sesunula na dno člunu a to jsme pak jeli jako o závod. Dojeli jsme všichni durch mokří a promrzlí... 

Když jsem trochu pookřála, dostala jsem chuť na kafe a něco malého k tomu. No něco malého nakonec vypadalo jako celá večeře, skvělá třešnička na dortu... Teď se jdu  hezky vyspat na cestu domů, tak dobrou noc...